Paříž, 1900. Byl jeden hoch, zvláštní, okouzlený hoch, smutný pohled měl, byl však velmi moudrý, jednoho zázračného dne potkali jsme se na cestě záhadné a při tom, jak jsme si o mnohém povídali, o bláznech a králích, tak mi pověděl: To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a v lásce být milován. Moulin Rouge. Noční kabaret. Tančírna a bordel. Jeho majitelem byl Harold Zidler. Království nočních rozkoší. Nejkrásnější ze všech tam byla žena, kterou jsem miloval. Satine. Byla kurtizána. Prodávala mužům svou lásku. Říkali jí jiskřivý diamant. Byla hvězdou. Žena, kterou jsem miloval, je mrtvá. Je tomu rok, co jsem přijel do Paříže. Nevěděl jsem nic o Moulin Rouge, Haroldu Zidlerovi ani Satine. Svět žil bohémou a já přijel z Londýna. Na vršku poblíž Paříže stála vesnice Montmartre. Byl to bohémský svět, hudebníci, malíři, spisovatelé. Říkalo se jim děti revoluce. Ano, měl jsem žít bez halíře a měl jsem psát o pravdě, kráse, svobodě a o tom, v co jsem věřil nejvíc ze všeho. O lásce.